Velikonoční beránek a zajíček

Beránek

Velikonoční beránek patří k Velikonocům téměř neodmyslitelně. Většina lidí si pod tímto pojmem představí sladké pečivo ve tvaru beránka. Pro křesťanskou víru má však beránek mnohem větší význam.

Symbol beránka byl velmi rozšířený již před příchodem křesťanství a to především ve Středomoří. V hebrejské tradici symbolizuje Izraelitu jako člena "Božího stáda", židovský Bůh se označuje jako pastýř, který bere své ovce do náručí. Beránek souvisí i s vysvobozením izraelského národa z egyptského otroctví.

Podle božího příkazu měla každá rodina obětovat beránka bez vady. Opečené beránky pak společně pojídali a krví zvířete měli označit vchod do svého domu. Byl to projev víry a důvěry v Boha, tento čin jim měl přinést záchranu.

Na památku toho, že vyšli izraelité z Egypta, každý rok před velkou nocí pekli beránka na hořkých bylinách a pojídali ho s nekvašeným chlebem. Pečeného beránka jedl také Ježíš při poslední večeři se svými apoštoly. V křesťanské tradici je tím pravým beránkem právě Ježíš Kristus, který prolil svou nevinnou krev na Golgotském kříži a vysvobodil tak lidstvo z hříchu.

Beránek je znám jako obřadní pokrm už od starověku. Postupem doby se stalo jehněčí maso finančně nedostupným, proto byl nahrazen beránkem z ovčího sýra a pro nás známého pečeného z různých druhů sladkého těsta.

Velikonoční zajíček

Se zajíčkem se setkáváme i v jiných náboženstvích a v mytologii. V řecké, egyptské, čínské symbolizuje štěstí, plynoucí čas a krátkost života, v křesťanství je označován za atribut zmrtvýchvstání.

Původně křesťané považovali zajíce za symbol tělesné žádostivosti, tedy s druhým nejhorším smrtelným hříchem. Ve středověku byl vyobrazován u nohou Panny Marie, což symbolizovalo vítězství čistoty nad hříchem. Teprve později se začal používat jako symbol věčného života a zmrtvýchvstání. Lidé totiž věřili, že zajíc nespí – nemá totiž víčka.

O Velikonocích byl ztotožňován s obrazem vzkříšeného Krista, který překonal spánek smrti a vystoupil z hrobu do věčného života. V bibli je zobrazuje chudé, skromné a pokorné.

Dnes je zajíc podle tradice z druhé poloviny 17. století přináší vajíčka. Původ této tradice můžeme vykládat různě. Zajíc na jaře hledá v blízkosti lidských obydlí potravu, ale protože je plachý přisuzuje se mu i tajné roznášení velikonočních vajec. Jiná tradice se odvozuje od zvyku, kdy se do upečeného chleba ve formě zajíce položilo velikonoční vejce. Odtud poté vzešla představa, že vajíčka snáší nebo přináší zajíc.
Odtud byl už jen krůček k tradici hledání vajíček, jak ji znají dnes děti v Německu, Francii nebo v anglosaských zemích. K nám se zajíček dostal v 19. století díky povídce Kraslice od spisovatele Krištofa Šmida. Podle ní, zajíc snášel v poli barevná vajíčka a podarovával jimi hodné děti. 

Od konce 19. století patřili zajíci k běžnému velikonočnímu sortimentu v cukrárnách. Vyráběli se z čokolády, sladkého těsta i z marcipánu.

Mimo zajíčka nadělovala sladké pečivo nebo vajíčka také Pánbíčkova slepička, kohout, čáp, liška, kukačka, bažant nebo skřivánek.